"S manželem jsme o děťátko začali bojovat už před sedmi lety. Tehdy jsem šla na úplně běžnou gynekologickou prohlídku, která odhalila zdravotní problémy, a tím začal celý vyčerpávají kolotoč, nad kterým sice dnes mohu mávnout rukou, ale ještě před pár roky bych se při zmínce o dětech nejspíš rozplakala.
Když mi tedy bylo dvacet pět let, musela jsem podstoupit laparoskopii a následně mi byl odstraněn vejcovod. Lékaři mi poté doručili co nejrychleji otěhotnět. Přirozenou cestou se to nepovedlo Naopak, po mimoděložním těhotenství mi museli vzít i druhý vejcovod, takže jsme do budoucnosti byli odkázáni výhradně na pomoc lékařů.
Podstoupila jsem ještě další dva cykly umělého oplodnění a stejně tak několik nativních cyklů, ale bez úspěchu. Zkusili jsme i jiné kliniky, ale všude to bylo víceméně stejné.
V poměrně beznadějné situaci jsme se rozhodli udělat ještě jeden, poslední pokus, tentokrát na brněnské klinice Unica.
Kontaktovala jsem jejich koordinátorku a najednou šlo všechno neuvěřitelně snadno a rychle. Žádné čekání, napětí nebo hodiny v přeplněné čekárně. Stejně tak chování personálu, které se ani v nejmenším nedalo srovnat s předchozími zkušenostmi, kdy jsme měli strach se na cokoliv zeptat, abychom neměli pocit, že někoho otravujeme.
Zkrátka jsme od začátku věděli, že jsme v Unice v dobrých rukách a věřili jsme, že se díky špičkové péči lékařů, sestřiček a koordinátorek děťátka jednou dočkáme.
Po konzultaci s lékařem jsme na Unice podstoupili svůj první cyklus vlastní stimulace, který byl hned úspěšný! Po sedmi letech marného snažení se nám narodil krásný syn Přemek. Stali jsme se šťastnými rodiči."
